V neděli jsem plná energie z podařeného závodu a zároveň unavená z celé sezóny přemýšlela, v čem je tajemství našeho úspěchu.
Je to láska. Láska rodičů k dětem, kteří je podporují a obětují jim svůj čas. Láska trenérek k dětem. Ano, jsme občas přísné, ale bez toho by to přece nešlo. Vidět děti šťastné je pro nás tou nejhezčí odměnou, proto pro ně děláme maximum! V neposlední řadě také láska ke sportu, konkrétně k aerobiku.
Tímto bych chtěla velmi poděkovat…..a komu? VŠEM!
Chtěla bych moc poděkovat rodičům, kteří podporují své děti, a také všem, kteří podporují i nás – trenérky a klub – ať už finančně, nebo jakkoli jinak. Bez velké dávky trpělivosti by to nešlo. Není snadné sladit časy a potřeby všech dětí a rodičů v klubu a je nezbytné se mnohdy přizpůsobit.
Dále všem trenérkám, které obětují svůj volný čas. Není to jen čas strávený na tréninku, ale jsou to stovky hodin strávených mimo tréninky, které mnozí nevidí – přípravy sestav, závodů, akcí atd. Jen zdobení dresů zabralo více než 130 HODIN a použilo se více než 28 tisíc kamínků! Je málo trenérek, které jsou ochotné tohle pro děti udělat. Bez lásky k nim by to nešlo.
A také děkujeme našim dětem, které máme strašně moc rády!
Není to vždy jednoduché. Ne vše se daří a vychází dle představ, ale řekla bych, že každý kdo byl na sobotním finále a viděl pokroky a obrovskou radost a štěstí našich závodníků, si musel říct: „ STOJÍ TO ZA TO! “
DŘINA, ČAS, PENÍZE, TRPĚLIVOST, OBĚTAVOST – ale za cenu NEOCENITELNÝCH ZÁŽITKŮ, ZKUŠENOSTÍ, KAMARÁDŮ, RADOSTI, ŠTĚSTÍ.
Závěrem…
Trénuji již několik let. Poprvé před osmi lety jsem dostala možnost vést svou vlastní skupinku dětí. V té době jsem nastupovala na právnickou fakultu a měla jsem se rozhodnout, zda budu bydlet v Olomouci a s aerobikem přestanu, nebo budu každý den dojíždět, abych mohla děti trénovat. Zvolila jsem druhou variantu.
Od té doby každý týden vídám naše nejstarší holky, byly tady po celou dobu mého studia na VŠ, když jsem nastupovala do zaměstnání, zůstaly se mnou, když jsem zakládala nový klub – ve zlých i dobrých chvílích – stále jsme spolu. Za těch 8 let máme nespočet zážitků a nasbíraly jsme množství zkušeností. Zažíváme spolu krásné i špatné chvíle (období dospívání není zkrátka jednoduché), přesto se nám stále daří naše pouto udržet. Bez těžkých chvil bychom neocenily ty dobré. Děkuji tedy nejstarším holkám, které jsou se mnou od začátku, protože při těžkých zkouškách byly tím, co mě popohánělo dál, na co jsem se těšila. Takové to „světlo na konci tunelu“. Děkuji také jejich rodičům za trpělivost, protože i oni vydrželi a překonali mnohé – ale stále jsou s námi.
DÍKY
